"FANTASTICKEJ!" pocit

Nedávno jsem četla příběh Roberta Fulghuma:

Vrcholem mého víkednu bylo, když jsem s malými dětmi seděl ve třídě na podlaze. Nastal čas vyprávění. Vždycky mě to moc baví. Děti mě pokaždé něčím překvapí, protože nic neskrývají a všechny karty pěkně vyloží na stůl.

Vždycky se vyplatí napřed se svým publikem navázat kontakt.

"Tak co je nového?" řekl jsem na úvod. Drobounká holčička velmi nadšeně mává rukama. "Jak se jmenuješ?" chci vědět.

"PAMELA!" Úplně to vykřikla. "A hádejte, co dnes je! HÁDEJTE!"

"Copak?"

"Zrovna dneska jsou mi TŘI ROKY!" Všem kolem ukazuje ruku se třemi vztyčenými prstíky. "JSOU MI TŘI!"

"Tak to je, Pamelo, skvělý! Všechno nejlepší! A co ještě?" Ptám se proto, že rukou pořád ještě nepřestala mávat.

"A dneska ráno jsem to na koníčkovi, co je nočníček, vyřídila úplně sama!"

"No výborně!" přitakávám. "Ten pocit znám. Dovedu si to představit."

Mává rukou dál.

"Ještě něco?" ptám se jí.

"A PAK JSEM SE TAKY ÚPLNĚ SAMA UTŘELA!" křičí nadšeně.

"Senzace! A jaký je to, Pamelo, pocit?"

"FANTASTICKEJ!" křičí a poskakuje s rukama nad hlavou. (...)

Ještě jsem pořádně nedočetla a už mě k tomu napadla jedna věc:

Jak FANTASTICKÝ je pocit, když si člověk občas dokáže po sobě pořádně UTŘÍT, co v životě podělal.