Kopycentrum, breviář a fůra křiku.

Ráda bych se podělila o jeden dnešní zážitek. Nelze říct, že zážitek byl zrovna příjemný a hezký, ale možná o to byl poučnější - aspoň pro mě tedy.

Tento semestr mi dává docela zabrat, jak možná někteří víte, a snad vůbec nejvíc mi dokáže zkazit náladu návštěva kopycentra. Tedy, samotná návštěva tak úplně ne, spíš její poslední část, kdy se člověk dozví, co za tu trošku potištěného papíru musím vysolit peněz - a že to někdy jsou hezké sumičky.

A tak jsem se dneska vydala opět, letos snad už po stopadeáté, do kopycentra vytisknout semestrální práci, abych ji obratem mohla na poslední chvíli poslat poštou vyučujícímu. A jako naschvál, zrovna když spěchám na vlak a ještě musím stihnout tu poštu, v kopycentru fronta jako blázen. Bylo tam snad 15 lidí. No co, jinou možnost jsem neměla, a tak jsem se obrnila dvojitou dávkou trpělivosti (jednu dávku trpělivosti si dávám automaticky :-D).

Sledovala jsem tak dění okolo a zaujal mě postarší pán stojící u pultu, evidentně čekající na vyřízení objednávky. Četl si přitom v knížce - v breviáři. Při pozorování jsem zjistila, že pán chce svázat nějaké zalaminované papíry do knížky. Papíry chce ovšem předtím pěkně oříznout, aby se o ně čtenář neporanil (to je od něj ohleduplné) a taky zarovnat na stejný rozměr, který bude odpovídat velikosti obálky knihy (docela rozumné přání).

Slečna z kopycentra, která se mu věnovala, za ním přišla kvůli upřesnění. Leč, pán jí nejspíš podruhé řekl něco jiného než prvně, slečna ho na to slušně upozornila a zeptala se, která verze teda platí, aby jí to vysvětlil ještě jednou. Zdálo se mi to fajn - lepší se dvakrát zeptat, než to pak ustřihnout blbě, že? No, ale pán to tak zřejmě neviděl a začal reagovat docela popuzeně. Zvýšeným hlasem, že jsme to slyšeli všichni, slečně řekl, že na něj nemá být drzá a má to jít udělat, že už jí to jednou vysvětlil. Slečna se ho tedy podruhé slušně zeptala, protože by to nerada udělala špatně, načež pán se rozzuřil a začal už docela dost nahlas, co si to dovoluje a kdesi cosi. Slečna jej mírně zvýšeným hlasem požádala, aby se uklidnil. No, to pána ještě víc popudilo a začal křičet (fakt křičet), co to je za pořádek, že nemá být drzá a má mu to okamžitě udělat. Slečna se rozhlédla po nás ostatních, nabrala dech a vykázala muže slušně do patřičných mezí slovy, že jestli se nehodlá uklidnit a vysvětlit jí to, tak že si bude muset počkat, že zde má hodně zákazníků, takže se teď bude na chvíli věnovat jim, a že se mu bude věnovat, až se uklidní. Pán se neuklidnil a tak se šla věnovat nám.

Narychlo nás obsloužila a pán se mezitím znovu začetl do breviáře. Potom se slečna opět odvážně vydala za ním. Pán se poněkud uklidnil a vysvětlil jí, jak to chce. Slečna to vzala a šla udělat. Za nějakou dobu se vrátila s tím, co už udělala, ale papíry neměla oříznuté. Začala pánovi vysvětlovat, že když je ořeže, budou se časem rozlepovat, protože to laminování drží v části, kterou odstřihne, no a ptala se, jestli to tak pán skutečně chce. Pán ji ani nenechal pořádně domluvit a znova, tentokrát rychleji, se rozohnil a začal na ni zas křičet na celou místnost cosi o tom, že ženy asi chápou některé věci dost svérázně a že chce, aby jí zavolal šéfa, že s tím se snad domluví. Načež slečna se ve slušnosti ohradila, že ji má aspoň nechat domluvit, že ji urážet nebude a že jestli se nemíní chovat slušně, ať si to jde udělat někam jinam. Nějakou dobu scéna pokračovala a na slečně bylo vidět, že už neví, jak jinak má s pánem slušně vyjít.

Nakonec se do toho vložil její kolega, který na pána houkl trochu zhurta, ať se uklidní, že tady si to k zaměstnancům dovolovat nemůže a jestli nepřestane být agresivní, ať jde pryč, že takhle ho tu nikdo obsluhovat nebude. A když se mu nelíbí, jak to slečna dělá, tak ať si počká, že se mu později bude věnovat sám. Slečnu poslal pryč dělat jinou práci a sám se věnoval ostatním lidem. Pán se sice čertil slovy o drzosti a odmlouvání, ale nakonec se opět klidně začetl do breviáře. 

Jestli mě někdo trochu znáte, možná tušíte jak jsem se v tu chvíli cítila. Absolutně to ve mě vřelo a měla jsem sto chutí se do toho vložit a zastat se slečny. A nebýt toho, že jsem spěchala na poštu a vlak, udělala bych to.

Co nepochopím - když se mi něco nelíbí, s něčím nejsem spokojená, tak snad jdu jinam, ne? Proč ten pán tam furt byl, i když mu nebylo vyhověno, a ještě po tom všem? Já na jeho místě bych asi práskla dveřma a ještě bych jim posprejovala fasádu :-D.

Co obdivuju - jak slečna dokázala vydržet relativně vklidu, slušná a přesto se dokázala ohradit vůči urážkám. Já bych tam asi vyletěla z kůže a pánovi ty papíry rozstříhala na kousíčky :-D.

Co mi vadilo - že pán si na jednu stranu četl breviář a na druhou stranu tam vyváděl jako nejarogantnější buran ve městě, byl hrubý, agresivní a absolutně nesoudný...bez jakéhokoliv kloudného důvodu.

Možná je dobře, že jsem se do toho nakonec díky spěchu nevložila, protože bych asi nebyla tak slušná. Nebo slušná ještě jo, ale narozdíl od slečny bych určitě byla drzá. Napadaly mě totiž samé věty typu: "Čtete si tu v breviáři jako svatý muž ale chování máte jako arogantní nadutec." nebo "To čtení v breviáři vám je k ničemu, když se tu takhle chováte." Jo, bylo dobře, že jsem tohle neřekla, ale zas... něco jsem asi říct měla...

A co jsem si z toho odnesla? Nejspíš varování, abych se i já nechovala takhle. Nemyslím doslova, ale obecně. To, že chodím do kostela, modlím se a věřím v Boha, ze mě automaticky ještě nedělá dobrého člověka - na tom musím makat stejně jako kdokoliv jiný. A tak bych chtěla snažit, aby se moje chování nerozporovalo s tím, v co věřím...