Říjnové mlhy, zlaté listí, kapky vody.
Pomalé kroky sluncem prozářeným údolím.
Klid a mír.
A přesto kdesi z dálky pláč,
pláč vlastního srdce, bolest svědomí.
Neklidné je srdce, dokud nespočine v Tobě.
Zvuk trubek, monotónní rytmus kroků.
Tam, tam, ta dam.
Tam, tam, ta dam.
Průvod stařenek za černou rakví.
Smuchlaný kapesník, první sněhové vločky, dým z bramborových natí ze strnišť.
Horký čaj a zpoza okna slunce mezi mraky, listopad.
Zlaté listy ve větru, rudé větve svídy.
Prolití krve stromů.
Pláč.
V kaluži drobný smích dítěte.
Meluzína v komíně, mlha za oknem, bubnující kapky dešťě.
Neklidné je srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože!
Bože??
Děkuju za povzbudivá slova...já mám ty podzimní splíny ráda...Patří to k podzimu. Zajímavé je, že všechno tak nějak zvládám, všechno se celkem daří a není důvod k nějakým smutkům...a přesto jsou tu. A možná proto je to těžší, že neznám důvod.
Maruško, ani jsem si nevzpoměla, že je to od sv. Augustina. Jenom mi to prostě přitom připadlo na mysl, a nebylo to mimo, tak jsem to tam připsala. A "Bože??" na konci...nevim, vyjadřuje všechno, co nedokážu dále slovy popsat, všechno, co nechápu a co bych potřebovala vyřešit, a zároveň všechen úžas nad krásou přírody, kterou mám dnes denně možnost plnými doušky poznávat.
:) jj, rozumím! Krásné....!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.