Na širý kraj vůkol padl bílý sníh,
je slyšet čistý dětský smích
a já pohádkovým večerem
se tiše kradu ze vsi ven
dál do lesa, jenž zapomíná staré křivdy
a uzdravuje to, co člověk neuzdraví nikdy.
Obzor plní lehká záře nachová
a mléčná mlha v sobě soucit nechová.
Jen majestátný maják v moři rozbouřeném
se tehdy stává spolehlivým světlým bodem.
Však světlo co přede mnou svítí,
není maják, ni měsíční kvítí.
Vtom lidský výkřik letí tmou
a hruď se svírá předtuchou.
Dál kráčím sama ztichlým lesem.
Cítím se naplněná děsem.
Fantazie oživuje strom, tu pařez shnilý
a z houštinky vystupují divukrásné víly.
To nejsou víly, ani skřítci žádní,
to démoni se sápou z všech okolních strání,
neboť touží mou dušičku slabou
přimět k selhání a padnout.
Tu kráčí kolem hrdina, princ chrabrý,
jediný můj Vykupitel pravý,
a s démony tak naloží,
že za můj ten svůj život položí.
Jaký smutek za život hrdiny, jenž pad,
a nezbývá, než chvíli ani nedutat…
…pak objeví se radost opravdová,
co překoná všechna krásná slova.
Vždyť láska daná bez podmínky
je krásnější než všechny lesní žínky.
Jdu dál, slyším jen zvuk svých kročejí,
jak se neslyšně a rychle domů vracejí,
by opustily prostor lesa tajemného
a vyvlekly se ze snu toho dojemného.
Však sen to nebyl. Snad realita pravá?
Ať odpoví jen víra - čistá, zdravá,
jak to bylo s chrabrým hrdinou -
-zda zachránil jen mě jedinou,
či to celé byl jen omyl,
nebo provždy tu zlou kletbu lesa zlomil.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.