Kouzlo rodinných pohřbů

15. 10. 2013 20:35
Rubrika: Co přinesl den.

"Jestliže věříme, že Ježíš umřel a vstal z mrtvých, věříme také, že Bůh přivede s Ježíšem i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu."

 

Mám ráda rodinné pohřby.

Vím, že tento výrok zní dost drasticky, ale je to jen zdání a mám pro to své důvody. Pohřby v naší rodině jsou totiž jiné oproti většině ostatních pohřbů, na kterých jsem měla tu možnost být. Celá široká, opravdu hodně široká, rodina se totiž na ně těší - jestli se to tak dá nazvat. 

Aby to bylo dobře pochopeno, dovolím si malou odbočku: Naše rodina se zhruba co dva roky schází na společném srazu. Jedná se o rodinu babičky z taťkovy strany. Babička byla ze 7 sourozenců a tito sourozenci a celé jejich rodiny až po pravnoučata se všichni do jednoho takto scházíme a držíme pohromadě, přestože jsme každý z jiného koutu republiky. Je nás kolem stovky.

Každý takový rodinný pohřeb pak je příležitostí k setkání těchto lidí. Naše rodina takto drží pohromadě především díky tomu, že všichni zůstali věrní Pánu Bohu a tak nás společná víra stmeluje. Společná víra zároveň nikomu neodovoluje vnímat pohřeb jako něco beznadějného. A tak jsou naše pohřby radostnou událostí. 

Samozřejmě, že nám ukápne nějaká ta slzička, zvláště těm nejbližším. Ale je to jako bychom zesnulého spíše společně vyprovázeli k nebeské pouti. Loučíme se s ním, ale víme, že to není navždy. Věříme, že tím získáváme u Boha dalšího přímluvce. (Ano, měli by to tak brát všichni křesťané, ale už jsem byla na hoodně "beznadějných" křesťanských pohřbů)

Díky rodinným pohřbům jsem taky objevila krásu pohřební hostiny. To, že někdo odešel k Bohu, totiž není důvod k zármutku, ale k oslavě. A naše pohřební hostiny stojí opravdu za to. Kromě guláše a dobrých buchet se to pak překlene ve spoustu nádherných setkání a rozhovorů napříč generacemi, zpívá se a muzicíruje, a nakonec odjíždíme vždy s radostným vědomím, že nikdo z nás není na světě sám.

Jsou to opravdu vzácné okamžiky a troufám si tvrdit, že to formuje víru každého z nás bez rozdílu věku.

 

Zrovna tento týden jsem na jednom takovém pohřbu byla - umřel pán z vedlejší vesnice ve věku 92 let, strýc mojí babičky. I když většina by asi řekla, že to už rodina ani není, pro mě to byl rodinný pohřeb, přestože jsem toho pána příliš osobně neznala. Naprosto nečekaně jsem se totiž setkala se spoustou tetiček a pratetiček a bylo to opět velmi obohacující.

Velikým darem v tomto ohledu je i skutečnost, že máme v rodině kněze. I to je velká věc, když kázání a všechno ostatní je jakousi osobní vzpomínkou a zamyšlením, a ne jen rutinou cizího kněze. A tak mě při tomto posledním pohřbu oslovily dvě myšlenky:

1. Jednou z nich bylo životní krédo staříka (tatínka zemřelého): "Člověku bídný, chraň sa pýchy, nebo pýcha s tebú pleští o hubu."

2. A druhou otázka (taky nějak spjatá se zesnulým): "Kdybys měl na výběr, co by sis vybral - mít se dobře, nebo být dobrý?" A tak mě to přivedlo na další zajímavé úvahy, o těch však už tento článek není.

 

Co tím všechno chci říct? Společná víra v rodině je obrovský nezasloužený dar a já si ho nesmírně vážím. Rodina je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí a modlím se za to, abych i já jednou měla rodinu, která takto bude držet pohromadě díky víře v Ježíše Krista. Přála bych to každému z vás.

Zobrazeno 1128×

Komentáře

Oropher

Pěkné krédo staříka :) a také krásný článek :)

Antonín Šimek

unikátní až anomální sociální struktura v dnešní době a na těchto souřadnicích!

LidiLidi

Omlouvám se všem, kteří byste se rádi vyjádřili a nemůžete. Pokud máte v tomto směru opravdu něco na srdci, tak třeba napište vzkaz.

Janulinka5

To je pěkně napsané Liduš! :D I když jsme tam teď nemohli být tak všechny předešlé pohřby byly a jsou vždy tak plné naděje! Jak jsme spolu celá rodina :D napsala jsi to přesně! :D

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio