To podstatné v životě.

Výňatek z rozhovoru s jednou ženou:

"...Nechala jsem vedle sebe umřít člověka. Myslela jsem, že ho za těch 20 let dobře znám, a bylo v něm něco tak důležitého a velkého, co způsobilo, že si vzal život, a já si toho za celou tu dobu ani nevšimla. (...) Večer předtím, než to udělal, jsem měla obrovskou chuť mu říct, jak ho mám ráda, a že jsem mu vděčná, že tu pro mě vždycky je. Ale kvůli spoustě povinností jsem to odložila na další den. Pravděpodobně by to v jeho rozhodnutí vůbec nic nezměnilo, ale aspoň by odešel s vědomím, že ho mám ráda. A já s tím teď musím žít. Už bych v životě nic tak důležitého neodložila, i kdyby to mělo být jediné slovo..."

Tato slova nevěřící ženy mi byla tak neskutečnou lekcí v tom, co dělám ve svém životě špatně... a přitom bych to měla být na prvním místě já (jako křesťanka), pro koho by to mělo být samozřejmé. Jak jsem někdy slepá, že nevidím Boha přes svou vlastní pýchu.
A tak si od té doby znovu a znovu říkám, že ne škola, ne práce, ne zábava, ale vztahy s Bohem a s živými lidmi jsou v životě to podstatné. Ano, peníze je třeba vydělat, aby měl člověk z čeho žít, ale měl by to být jen prostředek, abychom žili pro druhé, ne cíl.