Roráty - český unikát v evropské kultuře.

Pojem roráty pochází z latinského rorate, neboli "rosu dejte", což je odkaz na jeden z hlavích motivů rorátních písní Rorate coeli desuper "Rosu dejte nebesa shůry". Jedná se o tradiční radostné zpěvy, které doprovázely ranní mše a bohoslužby k Panně Marii během adventní doby. Téma písní se váže stejně jako koledy k tématu narození Ježíše Krista, ale narozdíl od koled se soustřeďují především na očekávání a přípravy na Jeho příchod.

Rorátní písně jsou ojedinělým jevem liturgické hudby českých zemí, který v evropské kultuře nemá obdoby. Počátky rorátů bychom mohli hledat ve 14. století, kdy ranní mše k blahoslavené Panně Marii probíhaly v průběhu celého roku, v adventu však byly vázané právě na chorál Rorate coeli desuper. Od 16. století dochází k překladům chorálů z latiny do češtiny. Pro staré rorátní písně bylo typické střídání jednohlasého chorálního latinského zpěvu a českých, někdy vícehlasých, písní (tzv. menzurálních tropů), které se do chorálních celků vkládaly a vše se postupně zapisovalo do graduálů či tzv. rorátníků. Rorátní zpěvy provozovala a udržovala tzv. literátní bratrstva a po jejich zrušení na přelomu 18./19. století, kdy tradice začala upadat, se toho ujali někteří skladatelé a hudebníci, z nichž mnozí vytvořili nové rorátní celky, jak je známe dnes.

V souvislosti s II. vatikánským koncilem, kdy došlo k velkým změnám liturgie, dochází k značnému úpadku rorátů. Jedním z důvodů bylo, že na příchod Ježíše Krista je zaměřena až druhá polovina adventu. Druhým velkým důvodem úpadku rorátů byl komunistický režim. Roráty, které se konaly každý den v brzkých ranních hodinách ve většině českých kostelů, se tak téměř vytratily. Po revoluci v r. 1989 došlo sice k mírnému vzestupu, ale ne nadlouho.

Dnes sice na roráty v kostelích občas narazíme, ale v již zcela odlišné formě. Často se tak označuje kterákoliv adventní bohoslužba, i večerní. Na mnoha rorátních mších už ani neslýcháme klasické rorátní písně, mnohde je nahradily kytarovky s adventní tematikou, mnohde se zpívá pouze "Rosu dejte nebesa shůry" nebo se nezpívá vůbec. A tak stará, ojedinělá a velmi krásná a bohatá tradice mizí. Z ulic a obchodů slýcháme už měsíc paskvily vánočních koled a ani v kostelech si už nevážíme ojedinělého a tradičního adventního času.

Pro mě osobně jsou adventní písně jedny z vůbec nejhezčích liturgických písní. Je to asi i proto, že nejsou ohrané, zpívají se jen 3-4 týdny v roce, navíc u nás ve farnosti se jich zná a zpívá poměrně hodně. Taky z nich mnohem více než z ostatních dýchá dědictví předků a velká hloubka.

Když si vzpomenu, jak jsme se každé adventní ráno těšili na mše svaté v 6 hodin ráno, je to něco, co ve mě vyvolá vlnu neobyčejného rozechvění. Bylo to tak brzo hlavně proto, že škola u nás začíná 7:15, a abychom ještě stihli snídani na faře. Ale nás to neodradilo. Vždy byla taková soutěž, že kdo přijde první, ten může rozsvěcovat svíčky na adventním věnci. A my se vždy hrozně těšili. Protože jsme byli 4 sourozenci, tak aby to s náma mamka ráno zvládala a nemusela vstávat v 5, večer jsme si vždycky nachystali hromádku věcí, které si ráno oblečeme, aktovky byly nachystané v chodbě vedle bot. Vstávali jsme mezi 5:30 a 5:45, oblekli se a šli. Bylo to nádherné. Všude tma a ticho, sem tam pouliční osvětlení s nějakou dekorací, u obecního úřadu rozsvícený vánoční strom, pod nohama vrzal zmrzlý sníh a na tváři nás studily chladivé padající vločky. Zezačátku jsme chodívali s rozžatými lampičkami už z domu. A ta radost, když se nám povedlo přijít první, to je nepopsatelné. Pak bylo skvělé i to, že jsme chodívali do školy z úplně jiného směru a potkávali jiné spolužáky. Vždy je to hrozně překvapovalo, tak jsme museli vykládat, proč jdeme od fary. A jim se to zdálo tak zajímavé, že na roráty pak začali chodit i někteří z nich.

Když dnes poslouchám ohlášky v kostele, jak to teď s rorátama je, tak je mi smutno. Roráty jsou 3-4x týdně, z toho dvoje jen jako večerní mše a pokaždé je to v jiný čas. Takhle řídce a navíc navečer je to posunuté prý z důvodů "aby chodilo víc dětí". A když tam člověk přijde, vidí 5 ospalých otrávených dětí. Posunutí na večer dělá z rorátní mše naprosto obyčejnou mši bez jakéhokoliv "kouzla" pro malé dítě. Proč by tam to dítě mělo zrovna v pondělí večer jít, když celý rok na tuhle mši nechodí? - zvlášť, když je jen nazvaná jako rorátní a jinak se nic moc jiného nemění. Proč by tam mělo jít dnes nevěřící dítě, když tam není skoro nikdo, a které navíc moc neví, kdy to je a kdy to není.

Nepravidelnost je mor na lidi. Dnes je v kostele 5 dětí a pár babiček, pracující lidé nechodí, protože je to pro ně pozdě, kněz je z toho nešťastný a další rok jsou roráty ještě později a ještě méně často. Dříve, když lidi věděli, že od první neděle adventní až do 24. prosince je každý den rorátní mše v 6 hodin ráno a v neděli v 8, kostel býval plný. Chodívali i pracující lidi, kteří nemuseli být v práci na 6 hodin. Samozřejmě, že se nám nechtělo vstávat tak brzo, komu by se chtělo. Ale ta atmosféra, všechno to krásné a nezvyklé kolem, co ukazovalo na tu hlubokou podstatu a to, že Boží příchod opravdu je něco neobvyklého a proto je potřeba se neobvykle přiravit, to všechno bylo mnohem silnější, než ospalost, lenost a nechuť.

Chtěla bych tímto článkem pozbudit všechny kněze v tom, aby se nebáli dělat roráty brzo ráno a často. A především aby se snažili ze všech sil o pravidelnost bohoslužeb. Je to naprostá maličkost, které lze jednoduše docílit, ale udělá to mnoho. A v tomto směru nejde jen o advent, ale o celý liturgický rok.