Životaznalí I

Poslední dobou, je tomu asi měsíc, mě celkem trápí jedna věc, která dnes dozrála k tomu, abych se z ní trochu veřejně vypsala, neboť mám dojem, že se netýká jen mě.

O co jde?

O lidi, kteří mají pocit, že se mohou tvářit chytřejší, než jsou, jen proto, že jsou v něčem "o krok dál" než ostatní. Potkávám je už pěknou řádku let, ale zejména posledních pár týdnů se jich vyrojilo jaksi moc. Nejvíc mě mrzí, že se jich docela dost vyskytuje v tom našem katolickém rybníčku a také zde, v signálnické louži. Jejich chytráctví se projevuje zejména v oblastech nejlidštějších, vztahových. Pro srozumitelnost bude zřejmě nejlepší uvést to konkrétně, ale nepředbíhejme.

V 15 letech jsem začala chodit s Radkem a přijde mi, že od té doby se okolo nás neustále vynořují různí "životaznalí" lidé, kteří nám všemožně vyhrožují katastrofickými scénáři: "Začít spolu chodit v patnácti? Do dvou let se stejně skoro všechny páry rozejdou. Tak se na sebe hlavně moc nevažte."

Po pěti letech chození se objevily jiné: "Už jste spolu tak dlouho? Jestli se co nejdříve nevezmete, tak to přechodíte a nebude z toho nic."

Když jsme po osmém roce chození začali chystat svatbu, tak se objevilo: "Vy jste spolu žili v čistotě? Tak to potěš, to teda po svatbě pěkně narazíte. Hlavně od svatební noci nic nečekejte, to bude úplná hrůza."

Když jsme naopak tvrdili, že už se na společný život moc těšíme, tak znělo: "Ono to posvatební sžívání není žádný med. A ten první rok bude dost děs, než se sžijete. Zvlášť když už jste spolu tak dlouho a vaše zamilovanost je dávno v trapu."

Na svatební noc máme vzpomínky hezké a vzpomínáme na ni rádi a po svatbě jsme spolu začali žít tak plynule, že jsme se ani nestačili divit a je tomu tak doposud. Když to však někde zmíníme, tak se opět vynoří... určitě mnozí z vás již tuší, co...: "Máte se po svatbě pohodově a rozumíte si? Počkejte až přijdou děti, to bude teprve terno, všechno se vám převrátí vzhůru nohama."

A tak již samozřejmě tuším, že do budoucna bude jedno dítě málo hektické oproti dvěma a třema, ty zas budou příliš malý vzorek pro potvrzení funkčnosti výchovných metod a čtyři už zase budou nezodpovědností a velkou pohromou do budoucna pro období puberty. A co teprve manželství po desítkách let, a co na stará kolena...?! :-D

Dříve, než svou úvahu rozvinu v pokračujícím článku, dovolte mi tedy uzavřít tuto kapitolu.

Náš život není bezproblémovou procházkou růžovým sadem a má svá trápení a problémy, ale rozhodně se ani v nejmenším nenaplnily ony zaručené předpovědi "zkušenějších". Snad to bylo díky dobré výchově našich rodičů a dalších lidí, kteří měli možnost nás formovat, že jsme se naučili "být připraveni", kriticky zvažovat naše možnosti a hledět vstříc novým zítřkům s radostným očekáváním, ale ne s naivní blbostí.