Životaznalí II

9. 3. 2017 8:32
Rubrika: Co přinesl den.

Ráda se tedy pustím do rozvinutí věcí z předchozího článku ohledně „životaznalých“, které se mě dotýkají právě teď.


Momentálně se tedy s manželem nacházíme v onom bezduchém období, kdy jsme z vod svobodných vystoupili na břeh manželský, ale kvůli absenci vlastních dětí ještě nemáme plné právo se připojit k manželům "plnohodnotným", kteří již mají své rodiny nebo jsou spolu hodně dlouho a narozdíl od nás už řeší ty skutečně podstatné problémy života. Takže se kolem začali vyskytovat někteří "zkušení" manželé a rodiče (nevím proč, ale povětšinou jde o ženy), kteří jsou "o krok dál" a velmi citelně to umí dát najevo. Až příliš často se ohánějí větou "to pochopíš, až spolu budete x let" nebo "to pochopíš, až s vlastními dětmi" nebo dokonce "až na tom budeš jako my, toto už nikdy neuděláš/neřekneš". Toto zaříkadlo ve mě obvykle vždy vzbuzuje pobavený úsměv. Ale v posledních dnech a týdnech mi z toho začíná (zvláště v kontextech, kdy je vysloveno) zaznívat spíše něco ve smyslu "dokud nejsi matka jako my, nemáš právo mít vlastní názor a to, co říkáš, jsou prázdné žvásty, které nás uráží".

Vzhledem k tomu, že k dalšímu vyjádření většinou už nedostanu prostor, nebo v dané situaci nemá valný význam to dále řešit, ráda bych vylila své myšlenky zde, kde mi snad nikdo nebude bránit.

1. Pokud existuje něco, na co mám vlastní názor, je tento názor výsledkem dlouhého pokorného hledání a kritického ověřování, nikoli slepě poslušného přebírání toho, co si myslí někdo další (rodiče, kamarádi, učitelé, církevní představitelé, novináři...).

Pokud o věci nic nevím, názor si nemohu a neumím utvořit jen tak. Po prvním zkoumání si mohu začít něco myslet, k něčemu se přiklánět... ale názor, to chce čas, zkoumání a zkušenost. A jak se mi už vícekrát potvrdilo, tak ne vždy (!) ta zkušenost musí být jen osobní. (Abych uvedla příklad: na to, abych si udělala názor na předmanželské soužití jsem to nepotřebovala prožít, stačilo mi vidět důsledky v okolí.)

Neustále mě proto zaráží skutečnost, že zvláště v katolických kruzích je člověk s vlastními názory, pro které má argumenty a nebojí se je říct, který nad věcmi kriticky přemýšlí, než je přijme za své, vlastně dost často vnímán jako arogantní nadutec, kterému chybí pokora a poslušnost a JE POTŘEBA se za něj opravdu hodně modlit. Jsem skutečně ráda za modlitby, ale přijde mi podivuhodné, že přes ně už k dotyčným nedolehne to, že moje názory jsou povětšinou V SOULADU s církevním učením. 

2. Jsem přesvědčená, že některé zkušenosti jsou nepřenositelné a u některých věcí vlastní zkušenost není zcela nutná. (Řídit auto se nenaučíme z příručky, ale lékař nepotřebuje onemocnět angínou, aby věděl, jak ji léčit.) Když si jako příklad vezmu protentokrát výchovu, myslím si, že některé aspekty výchovy spadají do kategorie první, jiné do kategorie druhé.

Absence zkušenosti s vlastními dětmi nijak nemusí snižovat hodnotu či míru pravdivosti názoru na některé věci týkající se výchovy. Proč? Protože mi život mezi dětmi mnohokrát kázal, že nejlepší učitelé a vychovatelé jsou ti bez vzdělání a zkušeností. Například ve skautu jsem mnohokrát byla svědky situací, kdy se nejlépe navzájem vychovávaly samy děti mezi sebou. Druhá věc je, že jako nezaujatý pozorovatel můžu vidět věci a důsledky výchovných postupů, které rodiče u vlastních dětí nevidí - jednoduše proto, že jim chybí odstup. I bez zkušenosti s vlastními dětmi mohu vidět, jak některé výchovné metody jsou či nejsou v dané situaci funkční a úspěšné.

Neznamená to, že mám patent na rozum či jakoukoliv potřebu někoho poučovat o výchově dětí. To vůbec ne. Nejsem ani naivní a jsem si dobře vědomá toho, že s vlastním dítětem to jednou bude jiné, že člověk bude stát před každodenní realitou, kdy se jeho odstup výrazně zmenší a vše nebude zjevné na první pohled a bude některé věci muset znovu hledat a objevovat. To však vůbec nic nemění na tom, že mohu vidět a pochopit už teď, co a jak ve výchově funguje.

Nejde mi o rozdávání či dostávání rad. Jde mi o to vést diskusi, kriticky nad věcmi přemýšlet.

3. Několikrát jsem se už setkala s tím, že mě právě tito rádoby zkušenější lidé překvapili svým objevováním Ameriky ve věcech, které jsou pro mě naprosto samozřejmé, přirozené a osvědčené. Přichází například s objevy naprosto inovativních výchovných přístupů, které jim najednou na dětech fungují, a už se jim ani trochu nechce vidět, že to je totéž, co mi v debatě před časem tloukli o hlavu, jaká je to blbost a že bez zkušeností mám radši pomlčet, protože s vlastními dětmi je to PŘECE něco jiného.

Zjednodušeně řečeno – už mnohokrát jsem se dostala do situace, kdy mi dotyčný říkal „to pochopíš, AŽ… budeš mít vlastní zkušenost“ a ono to ve skutečnosti bylo spíš „to jsem pochopila, UŽ… před vlastní zkušeností“. 

 

Z těch všech věcí mi proto rozhodně nevyplývá, že uvážený názor nemanželky či nematky má nějakou menší hodnotu jen proto, že nemá vlastní osobní zkušenost. Nevyplývá mi z toho ani to, že se nemůže účastnit rozhovoru, debaty, diskuse o manželství či výchově... A pokud má někdo názor opačný, velmi ráda si poslechnu jeho argumenty a pokud budou konstruktivní, budu ochotná je zvážit a budu nadšeně diskutovat. Odpusťte si ale prosím pro tentokrát nálepky o nematkách a pseudoargumenty typu „to poznáš, až…“.


 Aby to nebylo nakonec špatně pochopeno, ráda bych závěrem zdůraznila několik poznámek:

1. Nejde rozhodně jen o věci spjaté s výchovou a péčí o děti, ale i o mnoho jiných životních témat. Výchova je zde pouze jedním z mnoha možných příkladů, na kterém se mi to zrovna dnes dobře demonstruje.

2. Těmi „životaznalými“ rozhodně nemyslím všechny své přátele a známé. Jde spíše o jednotlivce, zpravidla pořád ty samé, kteří nás většinou ani příliš mnoho neznají, ani příliš neposlouchají a nečtou a projektují si do nás něco, co v nás není.

3. Nechci těmito dvěma články pouštět jedovaté sliny do světa. Sama si liju čistého vína a omlouvám se tímto těm, kteří mají z mé komunikace, která je často velmi kritická, někdy podobný dojem. Věřte, že ona kritičnost není žádnou snahou prudit lidi okolo či vzbuzovat dojem neomylné chytrolíny odsuzující lidi s jiným světonázorem. Je to spíš jakýsi probublávající způsob mého myšlení a zkoumání sebe sama, svých možností a hranic, snahy o to se nějak vyvíjet, makat na sobě a neustrnout.

Zobrazeno 1997×

Komentáře

majkiki

@LidiLidi: Jak na to ještě myslím, napadla mě ještě jedna poznámka. Kdyby byl takový kontakt pro Vás příliš zraňující, do té míry, že by ohrozil Vaši lásku k druhému, je lepší se takové komunikaci vyhnout. Jemu to neprospěje a Vám to ublíží. Omezení komunikace s takovým člověkem nemusí být příznak nelásky, ale naopak snaha o zachování lásky k druhému a sebeúcty k sobě. (Ale to snad v tomto případě nehrozí, to mě jen úvaha zanesla do krajnosti možných případů.:))

Zobrazit 47 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio