Dvojí tvář smrti

Na svátek svaté Ludmily, 16. září, jsem dostala ten nejkrásnější dárek, dar přímo od Boha. Byla jím naše první dcera Alžběta. Už samotné rozbalování tohoto dárku v podobě porodního procesu byl velký a překrásný zážitek, díky kterému jsem si více uvědomila, jaké je skutečné ženství - že není o kráse zevnějšku, ale je krásné uvnitř ve své podstatě - a to v dotýkání se živého Boha při spolupráci na jeho stvořitelském díle.

Krátce po porodu Alžbětka přestala dýchat, stále ještě v mé náruči, a když s ní sestra odbíhala, krve by se ve mě nedořezal. Ledový dech smrti mě úplně paralyzoval. Těžko popisovat, co člověk prožíval v nitru, neexistují na to slova. Co ale vím určitě, že jsme se v následujících chvílích intenzivně upnuli na Boha, nebo by možná bylo trefnější napsat, že se Bůh upnul k nám a už nás nepustil. Po resuscitaci maličkou převáželi na novorozeneckou JIRP do Fakultky v Olomouci, kde po tři dny probíhal proces řízené hypotermie a v dalších dnech se čekalo, zda a jak se z toho vyhrabe. Nevyhrabala.

O několik dnů později se zdravotní stav naší Alžbětky postupně zhoršil natolik, že již nebylo cesty zpět, a tak jsme moc rádi využili nabízenou možnost být s ní v posledních okamžicích. Držet ji v náruči, pomodlit se s ní desátek růžence "který tě Panno do nebe vzal" a nechat pozdravovat všechny "na druhém břehu". A pak s láskou sledovat, jak se ve smrti mění, jak krásní a rodí se do Boží náruče. Nesmírně ozdravným procesem pak bylo koupání a oblékání k pohřební slavnosti... pro mě, jako mámu, byly tyto první a zároveň poslední možnosti péče o ni nesmírně důležité. Byla jsem ráda, že jsme s láskou a úctou mohli ještě toto pro ni udělat, že nám v tom nikdo nebránil.

(Milan Pučan - Na kříži)

Tato zkušenost PROMĚNILA NÁŠ POHLED NA SMRT a obrátila jej o 180°. Zjistili jsme, že smrt není vůbec hrozná, jak je v naší kultuře obvykle vnímána. Je krásná, tichá a přátelská a nejde z ní žádný strach. Naopak. Prožili jsme těšení a toužebné očekávání. S láskou a pokojnou radostí jsme Alžbětku předávali sestřičce Smrti, aby ji doprovodila k nebeským branám. V okamžiku, kdy přišla a kdy s dcerkou odcházely, jsme měli na tváři úsměv a ne slzy...

Dneska jsem si ale uvědomila a pochopila jednu věc. Že smrt má skutečně dvě tváře, které se diametrálně odlišují. A my s manželem máme zkušenost obojího. Smrt jsme totiž potkali dvakrát. Poprvé v porodnici, kde smrt měla tvář děsivou, ledovou a plnou bezmoci. Podruhé na JIPce, kde byla tvář smrti přívětivá, radostná a krásná. Rozdíl byl v jediné věci, v naší PŘIPRAVENOSTI.

Ráda bych tímto uvedla na pravou míru jednu z rozšířených lží o tom, že na smrt se nelze připravit. Není to pravda. Na smrt se LZE a JE POTŘEBA připravit.

Vím, že zkušenost je nepřenositelná. Nastávající dušičkový čas mi však nedá... takže i přesto bych každého z vás ráda vyzvala k tomu, abyste se smrti nebáli. Naše kultura je tak zoufale na smrt nepřipravená a to je celý důvod našeho obrovského strachu ze smrti. Bojíme se jí "jak čert kříže". Tabuizujeme ji. Věšíme na ni balast nesmyslných podivností. A přitom stačí tak málo - přestat žít tak, jako by se nás smrt netýkala. Přijměme ji jako přirozenou součást našeho bytí. Nevytvářejme si kolem toho bubáky, nevychovávejme naše děti ve strachu ze smrti a umírání, nedělejme, že smrt neexistuje, že se nás netýká. Chovejme se ke svým umírajícím s úctou a nezavíreme před tím oči. Nevyhýbejme se setkáním se smrtí, když jde okolo. Nebuďme hluší k otázkám, které nám pokládá. Neumlčujme ty, kdo mají se smrtí zkušenost. A my křesťané, vyhledávejme podíl na Kristově smrti v Eucharistii. Neboť tyto věci nás připravují nejlépe na naši vlastní smrt. Nikdo z nás nechce být ve smrti sám, neopouštějme tedy své blízké na smrtelném lůžku a pomozme jim dopřipravit to, co sami nestihli.

Prosím, PAMATUJME NA SMRT - je pak krásná, přívětivá, vzbuzuje pokojný úsměv na tváři a vkládá radost do srdce, neboť nás spojuje s Bohem. Není potřeba se jí bát.