O mateřství bez dětí a živém betlémě.

Začaly mi výrazněji vypadávat vlasy. Po chvíli přemýšlení mi to dochází. Jsou to tři měsíce od porodu. Čas bilancovat. Jedna z důležitých otázek, které momentálně řeším.

Jak být maminkou bez dítěte?

Vypadá to jako zbytečné hledání neexistující věci. A ne, opravdu to nedělám proto, že bych měla potřebu si sypat sůl do ran nebo něco podobného. 

Těhotenství a porod byl pro mě jakousi přirozenou iniciací. Ať chci nebo nechci, matkou jsem se stala a jako matka se cítím. A smrt dítěte na tom nic nemění. Nelze to vymazat, odstřihnout. Ale je vcelku přirozené, že se těžiště rozhovorů od témat těhotenských, porodních a šestinedělních vrátilo zpět k pracovním záležitostem a jiným aspektům života. Přesto jakási potřeba žít své mateřství přetrvává.

A tak mě to nutí hledat hlubiny a podstatu mateřství jinde, než u pokaděných plínek, rozhrkaných kočárů a probdělých nocí. Doufám, že i tento rozměr mateřsví budu mít možnost jednou zakusit, ale teď nezbývá, než se spokojit s tím málem co je... Málem? Vlastně ne. Není to málo. Je to úkol větší, než by si jeden představoval. Možnost objevit opravdu do hloubky věci, které by mi dost možná mezi hromadami dupaček zcela unikly.

Mateřství prožívám osobně. Na hřbitově. Při vití věnců, zapalování svíček a vymýšlení květinové výsadby na jaro, až sedne ten kopec hlíny. Vždycky nás velmi potěší jakékoliv změny na hrobě, vypovídající o tom, že nejsme jediní, kdo za ní jezdí. Skvělé! Stále nás všechny přitahuje k Bohu, tak jak to správní svatí vždycky dělali a dělat budou. Většinou to totiž vždycky spojíme s návštěvou baziliky, zasvěcené setkání Panny Marie se svatou Alžbětou. Představuji si, že to není náhoda.

Mateřství žiju skrze vztahy s druhými. Povídání, otevřenost, slzy a vtípky - i ty velmi černé. Jsem opravdu velmi vděčná za to, že není málo těch, kteří odchod Alžbětky neberou jako konec. Pro něž to není tragédie. Pro které její život pokračuje dál, mnohem plněji. S těmi je mi nejlépe, s těmi se opravdu cítím jako máma, neboť mě sami jako mámu berou. Žádné tajnůstkářství či šepot za zády. Nejen vysdílení osobních prožitků a slzy, které nemusíte potají utírat, ale především naprosto normální rozhovory, občas okořeněné černým humorem na Alžbětčin účet. Myslím, že to s námi nemá lehké... Ale je nad věcí, "v plnosti", takže věřím, že to chápe a směje se taky.

Rozhodla jsem se vyrobit novou postavičku do našeho Betléma. Postavičku děvčátka Alžbětky. Snad to není jen sentiment. Ráda bych postupně přidávala i figurky dalších členů rodiny či přátel "na druhém břehu" a vytvořila tak "živý Betlém". Aby tu s námi o Vánocích byli a náš betlém nebyl jen zaprášenou vánoční ozdobou. Aby tyhle figurky pomáhaly tvořit jakousi spojku mezi námi a narozeným Betlémským dítětem. Aby pomáhaly žít naplno naše pozemské vztahy a ukotvit je v Bohu. Abychom na naše zemřelé intenzivněji vzpomínali a pomáhali jim stát se součástí církve vítězné.

Mateřství se snažím rozvíjet v Bohu. Viditelně i neviditelně. Ale většinou skrytě stejně tak, jako byl skrytý Alžbětčin život. Inspiraci pro cestu mateřství ve vztahu k Bohu čerpám především u Panny Marie, v tom, jak "to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom". Takže taky rozvažuju. Ponejvíce o Mariině návštěvě Alžběty a dvou situacích, kdy měla své dítě v náruči - v Betlémě a pod křížem. Všechny tři prodchnuté jejím "Staň se mi podle tvého Slova". Tam byl Bůh Marii velmi blízko a tam se do něj Maria odvážila plně ponořit. Přesně tam čerpám sílu znovu a znovu říkat Bohu "ne má vůle, ale tvá vůle se staň", neboť toužím stále znovu zažívat Jeho tak těsnou blízkost a z ní pramenící pokojnou radost. Ve spoustě věcech najednou vidím, jak Bůh promlouvá, jak je s námi a jak nás vede. V každém rozhovoru vloží druhému do úst větu, která dá odpověď na novou otázku, na kterou jsem se kolikrát ani nestačila Boha zeptat. Liturgické texty najednou nabývají jiných významů a Duch Svatý dává porozumět věcem, které se předtím zdály nelogické a nesmyslné... A tak se snažím vše zachovávat v srdci a rozvažovat o tom.

Stejně jako život Alžbětky pokračuje po smrti v Bohu, tak i moje mateřství v Něm dále trvá. Objevuji, že své mateřství a svůj vztah k dcerce můžu budovat dál skrze obnovování živého vztahu s Bohem, tak jako nám v tom byla vzorem Maria. V Něm mám naději, že láska, která vykvetla v našem srdci, bude dále zrát a jednou přinese plody.