Jak si Pán Bůh postavil betlém

Před Vánocemi mě velmi zaujala knížka JAK SI PÁN BŮH POSTAVIL BETLÉM. Upoutala moji pozornost mezi ostatními prodávanými knihami svojí osobitou obálkou a po otevření také svojí první větou "Na počátku si Bůh chtěl postavit betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky." A tak jsme ji koupili a během čtení jsme já i manžel nepřestávali žasnout. Na první pohled až téměř dětsky jednoduché vyprávění, avšak s velmi hlubokými myšlenkami, které bylo i pro nás dospělé někdy těžké promýšlet.

Během tohoto týdne se mi některé její pasáže znovu vynořily v mysli. Dovolte tedy krátkou ukázku z jedné z kapitol, která byla silná, smutná a zároveň vypovídala o nesmírně milujícím Bohu.

"...Víš, že Hospodin dělá všechno dobře, a proto, když ustanovuje nějakého anděla za anděla strážného, myslí nejdříve na tvora, kterého bude mít ten anděl na starosti, a pak pro něj toho správného anděla stvoří - takového, který ten úkol bude schopen plnit co nejlépe."

"To ale znamená, že vy andělé nejste všichni stejní?"

"Stejní?! Ty máš ale nápady, Oriente! Nebe je mnohem rozmanitější a bohatší než země. Jsme tak rozdílní, že nemáme společný snad ani rodový název anděl, který téměř nic neznamená... No ale o čem jsem to předtím mluvil? Každé dítě dostane svého anděla strážného vteřinu poté, co se narodí, v tom samém okamžiku, kdy začne plakat, ani o chvíli dřív. Bůh to totiž zařídil tak, aby v době, kdy je dítě u matky v těle, byla jeho andělem ona. Na co by taky potřebovalo dalšího anděla? Maminky (to si nech prosím pro sebe, Oriente) jsou vzorem, jímž se Hospodin inspiroval při tvoření každého jednotlivého anděla strážného ještě předtím, než existoval svět. A když je tvořil, myslel přitom na Marii."

Hvězda pohlédla k jeskyni. Děťátko spinkalo v náruči té, která je milostiplná. A Oriente pochopila, že všechno, co jí Gabriel pověděl, je pravda. Zvláštní, že na to nepřišla sama, když se obdivovala kráse své Paní.

Svatý Gabriel si chvíli myslel, že už nic víc říkat nemusí, protože to vypadalo, že hvězda na rozbité figurky zapomněla. Po chvíli však sám pokračoval:

"Dokázala by sis vymyslet větší, důležitější a ušlechtilejší úkol, než být po devět měsíců strážným andělem něakého dítěte, dát mu své tělo a krev, neustále ho živit, spojit jeho osud se svým, trpět pro ně a s ním...? A nakonec ho přivést na svět, kde ho povede za ruku jiný - rozhodně prostší - anděl?"

Oriente neodpověděla. Užasle naslouchala a celá se chvěla. Možná již uhodla, co přijde nakonec.

"Neštěstí je v tom, že někteří andělé strážní své svěřence nikdy nepoznají, protože jejich matky se svých dětí rozhodly zbavit. Když se tohle stane, andělé v nebi pláčou s dětmi."

Hvězdu napadalo tolik otázek, že ani nevěděla, kterou z nich má položit nejdříve. Byla si však také vědoma toho, že odpovědím nikdy neporozumí.

"A Hospodin... může tohle všechno odpustit?" zeptala se nakonec.

Andělovi se na chvíli vrátil úsměv do tváře:

"Kdybys byla schopná pochopit Boží milosrdenství, nebyla bys hvězda... Viděla jsi pochod neviňátek do nebe - otevřela cestu ostatním rozbitým figurkám. A viděla jsi také Ježíškovy slzy, které dokáží všechno obmýt: dokonce i provinění matek, které nevědí, co činí. Je ale třeba trochu trpět a děťátku pomoct... A to se týká i tebe, Oriente."

Pokud byste hledali například adventní či vánoční čtení pro příští rok, nebo chtěli někoho podarovat, je tato knížka sázkou na jistotu, neb má velmi osobité kouzlo, něžnou poetiku slov i hloubku myšlenek, budí úsměv i jiné emoce nad prostým vyprávěním a zároveň popouzí k přemýšlení skutečně do hloubky či k pohledům z jiných úhlů, než vás doposud napadlo. Opravdu doporučuji k přečtení, věřím, že nebudete litovat.