Díky kněžím

9. 2. 2018 14:27

Mnozí z vás jistě zaznamenali v těchto dnech úmrtí mladého kněze, otce Michala Jadavana. Oživilo to ve mně vzpomínky na dcerku a při té příležitosti bych ráda tímto článkem poděkovala jemu i všem ostatním kněžím a řeholníkům, kteří nás v těch zářijových dnech bojů o Alžbětčin život provázeli. Především zde patří poděkovat Bohu za dar těchto opravdu vzácných lidí, kteří nám ze dne na den, navzdory každodenním povinnostem i plánům, dokázali obětovat kvanta času a energie, aby pro nás vyprošovali potřebné Boží milosti.

Snad největším požehnáním pro nás byl otec Gorazd ze Svatého Kopečku, kterého jsme ještě začátkem srpna znali jen od vidění. Bůh nám jej zvláštním způsobem poslal do cesty během Celostátního setkání mládeže, které v Olomouci koncem srpna probíhalo. Seznámení s ním pro nás bylo velkou duchovní vzpruhou – jeho promodlený pohled na svět a nohy stojící pevně ukotvené v realitě všednosti, přítomnost Ducha Svatého v každém setkání s ním - to bylo něco opravdu neobyčejného. A tak to byl pro nás impuls jej požádat, zda by nám nechtěl na podzim pokřtít miminko, které se nám v září narodí, neboť jsme dosud neměli jasno, kde a od koho necháme to mrně pokřtít. Nikdo z nás tehdy netušil, co jeho nadšený souhlas pro nás bude znamenat.

Realita byla nakonec taková, že byl jedním z prvních, kterého jsme o závažném zdravotním stavu Alžbětky informovali. Při nedělním zpovídání na Kopečku prý pak dával za pokání modlitby za naši Alžbětku a v půlhodince pauzy se „urval“ a jel do Olomouce na novorozeneckou JIPku v domnění, že nás tam zastihne. Když nezastihl, využil alespoň důvěryhodnosti svého hábitu a naší smskové konverzace, a vetřel se na chvilku k Alžbětčině inkubátoru, aby jí dal alespoň požehnání.

Minuli jsme se asi o 15 minut. I přesto byl ale ochotný znovu ve večerních hodinách přijet Alžbětku pokřtít. Provedli s manželem na té JIPce kompletní křestní obřady jako v kostele, žádnou nouzovku, pouze s výjimkou mazání olejem, které z důvodu hygieny lékaři nedovolili. Pak byl ještě ochotný zastavit se za mnou domů a přinést mi až do postele svaté přijímání a trefně mířeným slovem povzbudit v nečekaně bezvýchodné situaci. Každým dnem se pak zajímal, sloužil za nás mše, nikdy neodmítl setkání i povzbuzení po telefonu, vždy dokázal povzbudit i přemýšlet s námi nahlas nad věcmi „mezi životem a smrtí“ a díky němu jsme měli možnost vidět všechny ty zázraky okolo (byť ten hlavní, o který jsme všichni prosili, nakonec nepřišel).

Byla a stále jsem velmi vděčná za to, že Bůh zkřížil naše cesty v pravý čas a použil si otce Gorazda jako jeden z důležitých nástrojů, jak nám dát pochopit smysl Alžbětčina nenadálého odchodu.

Otec Gorazd ale nebyl sám a jediný kněz. Těmi dny nás na dálku provázelo mnohem více kněží.

 

Velmi brzy jsme o modlitby a duchovní provázení požádali otce Pavla Stušku, který nás oddával, a otce Pavla Šupola – oba zrovna působící v kněžském semináři v Olomouci. Později jsme se dozvěděli, že zahajovací mše pro bohoslovce byla obětována mimo jiné i za nás. Dříve nebo později jsme se dozvěděli, že i naši příbuzní a přátelé kontaktovali různé kněze s prosbou o modlitbu. Část z nich, když se o tom dozvěděli, sami nabízeli duchovní pomoc. Za všechny bych zmínila třeba otce Pavla Kuchaře a našeho „rodinného kněze“ Vojtěcha Šímu, ale bylo jich samozřejmě mnohem víc, kteří na žádost našich přátel a známých nebo z vlastní iniciativy sloužili mše či uspořádali adorace, poutě, modlitební setkání atd. V těch dnech se k nám různě dostávaly zprávy od známých i neznámých lidí, že se za nás modlí sestřičky támhle i odtamtud, odjinud zase řeholnice uspořádaly pouť nebo také nechaly sloužit mši. O mnohých zřejmě ani nevíme a mnozí z nich zase osobně neznají nás.

Krom těchto mnohých bych ráda zmínila především ještě dva kněze z Oder, otce Petra Kuníka a otce Michala Jadavana. Odry jsou farnost naší babičky, kam jsme dřív sem tam zavítali, v poslední době po svatbě už jen velmi zřídka. Přesto všechno o nás velmi dobře ví, znají nás a při náhodném setkání se k nám vždy znají, pamatují si jména a mají přehled o našem životě a neváhali se o nás kdykoliv zajímat.

Byli to kněží, kteří si tehdy při první mši všimli, že v kostele sedí nezvyklá návštěva - moji rodiče, kteří v těch dnech využívali každou volnou chvíli (zejména ráno před prací), aby zašli na mši. Otcové se aktivně neváhali osobně zajímat, co se děje. Následně byli v každodenním kontaktu s mými rodiči, sloužili mše svaté a provázeli je osobně i nás na dálku svými modlitbami, pravidelně se o nás a Alžbětku zajímali, posílali nám po našich zprávy a svá požehnání. Zvláště si v tomto ohledu vážím otce Michala Jadavana, který navzdory pokročilé fázi vážné nemoci neustával v kněžské službě, co mu síly stačily. Jeho přístup „budu sloužit, dokud budu moct“, kdy svůj zkracující se čas tady nehodlal ničím promarnit, byl opravdu vzácný a pro mě to v tu chvíli mělo (a stále má) obrovskou hodnotu.

Už si teď zpětně nejsem příliš jistá, jak se k nám ta zpráva dostala, zda přes rodiče nebo odjinud. Krátce po tom, co naše Alžbětka zemřela, jsme se dozvěděli o slovech, kterými na to reagoval otec Michal. Prý tehdy řekl něco ve smyslu: „Vypadá to, že nebude trvat dlouho a odejdu odsud taky, s největší pravděpodobností dříve, než vy. Dá-li Bůh a potkám-li se tam s Ažbětkou, bude mi ctí a budu ji velmi pozdravovat.“

Když minulý týden přišla zpráva, že otec Michal Jadavan před pár okamžiky zemřel, hodně mě to zasáhlo. Ačkoliv jsme to všichni jaksi očekávali, tak mě to v tu chvíli celkem vzalo a neubránila jsem se slzám. Okamžitě se mi totiž vybavily jeho slova a někde hluboko uvnitř jsem vlastně tak trochu žárlivě záviděla, že se s naší maličkou potká dříve, než my. Směs smutku z brzkého odchodu tak vzácného kněze a pachuť žárlivosti byla ale nakonec opět, podobně jako tehdy v září, převážena tichou radostí z velkých Božích milostí, které se i okolo smrti otce Michala dějí. Zejména z milosti zemřít zaopatřený svátostmi, s vírou v Boha. Díky tomu mám naději, že jeho těžká nemoc byla očistcem, aby mohl v okamžiku smrti přejít rovnou do Boží náruče v nebeském království a třeba se tam potkat mimo jiné i s naší Alžbětkou a opravdu ji pozdravovat. Věřím, že v nich obou budeme mít dobré přímluvce.

Deo gratias!

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio