Hlavně to zdraví...?

Na tohle téma mě přivedlo několik narozeninových blahopřání, které jsme v práci v poslední době absolvovali, a také kupící se dotazy v souvislosti s úrazem i s nezadržitelně rostoucím bříškem a blížící se mateřskou a porodem.

Určitě to znáte - hlavně v souvislosti s Vánocema - kolegové, zaměstnanci i firemní partneři, případně sousedi a známí, neustále přejí něco k nastávajícím svátkům (aniž by polovina z nich pořádně tušila, proč se vlastně slaví). Přejou lásku, peníze a úspěch a hlavně to zdraví.

Totéž při narozeninách, svátcích, svatbě, návštěvách apod. Hlavně to zdraví!

A zvláště nastávajícím maminkám jistě nejsou cizí situace, kdy čekáte miminko a všichni okolo se neustále vyptávají Co "to" bude? nebo Co si přejete, aby "to" bylo? A nakonec ten maraton zakončují větou Tak hlavně aby "to" bylo zdravé.

A mě se chce zvláště tentokrát křičet nahlas "Néééé!" 

To si jako vážně myslíme, že zdraví je to nejdůležitější pro život? Že bez zdraví není život dobrý, kvalitní, plnohodnotný...? Chce se mi vykřičet do světa: "Lidi, vzpamatujte se, zdraví přece není to nejdůležitější v životě! Vždyť přece v životě jde úplně o něco jiného než o zdraví."

V našem případě, kdy teď čekáme druhého človíčka, je ještě oblíbenou větou některých expertů "... tak aby to hlavně tentokrát už dopadlo dobře."

"Ehm, tak tohle jsem neslyšela." běží mi pravidelně hlavou. Jako by to snad napoprvé dobře nedopadlo nebo co. Jasně, Alžbětka umřela, což samo o sobě důvod ke skotačení obvykle není, ale narodila se do nebe, má to jisté, v Božím světle to dopadlo nejlépe jak mohlo, a to je důvod k pořádné oslavě! ...tak co vlastně vic od života chceme?!

Všechny tyhle věty a moje reakce slovní či jen myšlenkové, a taky nedávný cykloúraz, kdy mě zhruba v půlce těhotenství srazilo na přechodu auto, co nedalo přednost, a já nosila krom miminka v bříšku i ruku v ortéze a po porodu mě možná ještě čeká operace ramene, to všechno mě vede k přemýšlení nad tím, jak to vlastně s tou důležitostí zdraví mám já osobně.

Před půl rokem jsme s manželem byli na adventní duchovní obnově pro manžele a při skupinové diskusi zazněla otázka: "Přijímáte své děti takové jaké jsou?" Na nás tehdy nedošla řada, abychom museli odpovídat. Ale dodnes si občas duchu říkám: "Přijímám naši Alžbětku takovou, jaká je - mrtvá?" A co teprve občasné myšlenky na to, že by nám teď taky místo na hřbitově mohla ležet bezvládně s dýchacím přístrojem v postýlce v obýváku... Zní to možná dost černě. Ale ono to má něco do sebe, položit si ty otázky takto narovinu. 

Vždy jsem tak nějak vnímala, že zdraví není to hlavní, ale jistotu mi dala až osobní zkušenost. Tehdy s Alžbětkou se prostě vůbec nevědělo, zda a jak se probere. Připadalo mi, že se "hraje" pouze o to, jak moc bude postižená a nechtěla jsem si zpočátku vůbec připustit, že by opravdu zemřela. Neustálým omíláním myšlenky na to, že sice vůbec netuším, co by péče o hodně postižené dítě obnášela, ale že jsem stoprocentně ochotná do toho jít, se ve mě přeskládalo pořadí důležitosti některých věcí. Její šílený zdravotní stav (a vlastně naprostá absence zdraví) prostě nebyl důvodem k tomu vnímat ji jakkoliv špatně, méněcenně, nemilovat ji. Naopak.

Vybavuje se mi též jedna příhoda z ledna letošního roku, když jsme byli navštívit dědečka v nemocnici. Je zvyklý neustále něco dělat a já jsem očekávala, že ta několikatýdenní hospitalizace pro něj bude kvůli tomu nicnedělání náročná. Jedna z prvních mých otázek byla: "Dědečku, nenudíš se tu?" A on se na mě udiveně podíval a řekl: "Ale vůbec ne. Já mám hrozně moc práce!" To jsem na něj zase udiveně koukla já a ptám se, co tak asi může mít na práci. A on s lehounkou samozřejmostí odvětil: "Tolik růženců jako tady jsem se snad ještě nikdy nepomodlil, nikdy jsem na to neměl tolik času jako tu." Usmála jsem se, ale uvnitř mi bylo trochu hanba.

Děda se spravil, byl nějakou dobu doma, a teď je opět v nemocnici po vážnější operaci. Jeho stav je horší, narkóza mu na dobré psychické kondici zrovna nepřidala a mě tentokráv nemocnici u něj rozsekalo, když se mu v očích objevily slzy, protože nemohl na konci společné modlitby udělat kříž (ruku měl připoutanou k posteli, aby si neublížil). V rodině se poprvé objevují otázky, jak budeme řešit situaci, když se nezlepší a už nebude soběstačný jako doposud. Trochu mě překvapila rozhodnost mamčiny výpovědi: "Pokud bude ve stavu, že bude moci být doma, tak prostě bude doma!" Babička tehdy taky dost zpozorněla: "A jak bys to tak asi chtěla udělat, když všichni chodíte do práce???", načež jí mamka rezolutně odpověděla, že si to nějak zařídí. 

Jsem vděčná za svou rodinu a za jejich úctu k životu člověka v jakémkoliv zdravotním stavu, kterou mi zčásti předali a kterou od nich mohu neustále čerpat. Díky nim a díky osobní zkušenosti s Alžbětkou si uvědomuju, že hodnota lidského života nespočívá v kvalitě zdravotní kondice. Hm, a tak trochu převaluju v hlavě, že vlastně příliš nestojím o velkorysá přání "...a do nového roku / k narozeninám / pro druhé miminko hlavně to zdraví, Liduško." 

Chce se mi na ně reagovat něčím jako: "Děkuji mockrát, ale víte, pro mě to zdraví není zas tak podstatné. Na světě jsou důležitější věci." 

Prosím, nechápejte to tak, že jsem nevděčná, když se mi chce tvrdit, že zdraví není to hlavní. Já si svého zdraví i zdraví našeho druhého mrňouska velmi vážím, a jsem za něj Bohu moc vděčná. Ale taky vidím, že to hlavní, co mě za poslední rok skutečně přiblížilo k Bohu, nemá se zdravím zas až tolik společného. Byla to naopak bolest, nemoc a smrt. Bůh si tyto skutečnosti používá opravdu zvláštním způsobem.

To hlavní v životě (snad) je zacílení na Boha, On má být naší hlavní metou a na cestu k Němu je nezbytná spíše láska než zdraví.

Ledaskdo namítne: "Tak to prohoď, popřej zdraví, štěstí a hlavně lásku."

A mě se chce opět křičet: "Néééé!"

Vždyť by to všechno měly být spíš příležitosti k tomu, abychom si dali najevo, že se máme skutečně rádi, než si to jen přát...

A tak si říkám, že letos o narozeninách kamarádů a známých a pak časem třeba i o Vánocích, zkusím místo žbrblání nesmyslných přání narychlo lovených z paty ve chvíli, kdy už si s někým třepeme ploutví, ze sebe vydolovat něco krapet jiného. Zkusit mu tu ruku podržet o kousek déle, kouknout mu pořádně do očí a říct spíše něco jako: "Babi, mám tě moc ráda." nebo "Kámo, díky, cos pro mě letos udělal."