Duše bez těla

2. 11. 2019 19:06

Rok se s rokem sešel a jsou tu opět dušičky. Po smrti dcery tuto dvojici svátků - slavnost všech svatých a památku věrných zemřelých - vnímám trochu jinak, slavnostněji, radostněji a přítomněji, než dřív. Takže jsem si dnes vzpomněla na loňský nedopsaný článek a rozhodla se ho dopsat. A neb nás černý humor na Alžbětčin účet neopustil ani po roce, ani po dvou, začnu na úvod pro odlehčení jedním černým vtípkem, který před rokem vzniknul nad postýlkou našeho druhého, tehdy dvouměsíčního dítěte. Sledovali jsme tak s manželem spícího Toníčka: "Hele, Liduš, dýchá vůbec?" "Jasně že dýchá, proč by nedýchal!" "A podle čeho to poznáš?" Inu, spal tak tvrdě, že fakt nešlo poznat, zda dýchá... "Toníčku, nehrej si na Alžbětku!!!"

----

Je tomu rok, co u nás přespávala kamarádka. Náš Toníček už od narození usíná brzy a spí dobře, takže jsme měli pro sebe dva dlouhé večery. Druhý večer manžel zmizel kamsi na pivo (aby se vrátil s moudrem hodným novopečeného otce: "Je skvělé, že naše ženy kojí, neb tak šetří peníze, za které my můžem jít na pivo.") a tak jsme v atmosféře holčičí důvěry probraly i témata, která se za bílého dne otevírají hůř. Mimo jiné se dostalo i na Alžbětku. Události okolo jejího narození a smrti obestřel závoj lehkého zapomnění, takže při letmé vzpomínce mívám spíš pocit, jako by to bylo před mnoha lety, ale závoj se dá poodhrnout a za ním se nic neztratilo, vše zůstává ve stále stejně zřetelných konturách.

Přemýšlela jsem nahlas nad tím, jaký vlastně byl okamžik její smrti. Zažili jsme během těch dnů, že smrt má dvojí tvář, jak ale vystihnout tu jednu konkrétní chvíli?

Když se její organismus po těch pár dnech na přístrojích začal nenávratně hroutit, rozhodli jsme se pro ukončení léčby, abychom ji dál netrápili. Vnímali jsme, že má právo na důstojnou smrt. Během těch dnů jsme s doprovázejícím knězem mimo jiné řešili otázky, zda tu s námi vůbec ještě je a proč Bůh odpovídá na naše volání mlčením. Jedna z úvah se nesla v tom duchu, že asi stojí někde na půl cesty, mezi existencí TU a TAM, a možná dostala od Pána na výběr. Že možná to rozhodnutí není na Bohu, možná v tom rozhodnutí dal svobodu jí: "Chceš se vrátit, nebo jít za mnou?" Když jsme na to pohlédli touto optikou, uvědomili jsme si obrovskou věc: Tyjo, mít tak tuhle možnost, co bychom si vybrali? Kdo z nás by vlastně váhal? Kdo by odolal věčnému patření na Boží nádheru? Pochopení tohoto bylo pro nás svým způsobem klíčové k tomu, abychom její smrt přijali s pokorou, klidem a vděčností Bohu. Alžbětka měla jasno, to jen my jsme potřebovali čas k pochopení. (Proto nás černý humor neopouští, neb její smrt vnímáme spíš jako vítězný gól, než červenou kartu).

Nicméně, stále zůstává otázka, jak popsat ten okamžik smrti? Hrozně těžko se to popisuje, je to velmi zvláštní moment. To, co bylo doposud člověkem, se náhle a přesto mimo zachytitelný okamžik změní v hmotu - nic víc, než hmotu. Fyzikálně se de facto nic nezměnilo, a přesto to, co bylo doposud Alžbětkou, najednou Alžbětkou není... ale... paradox všech paradoxů... Alžbětka je stále přítomná. Alžbětka v dané místnosti byla přítomná, ale její přítomnost nebyla vázána na tělo, které jsem držela v náruči. Vlastně byla všude okolo, jen ne v tom malém tělíčku. V rukách mi zůstala hmota, kvalitativně podobná tomu, jako bych v ruce držela knihu, nebo jakoukoliv jinou obyčejnou neživou věc.

Opravdu velmi zvláštní moment, který si neumím vysvětlit jinak, než že skutečně existuje duše, která v okamžiku smrti opouští tělo. Poněkud neskromně si troufám tvrdit, že toto již není obsahem mé víry, ale hluboká zkušenost a jistota. 

----

Rozhovor s kamarádkou tehdy skončil několika otevřenými myšlenkami, nad kterými si dumám dál a které považuji za důležité zde na závěr zmínit. Pokud chcete, zkuste se na chvíli zastavit a popřemýšlet, jak to máte vy se smrtí.

* Nepohřbívali jsme Alžbětku, ale jen neživou skořápku těla, jež po ní zůstala. Ona sama tam již nebyla, byla u Boha. Osobně zažitý okamžik smrti změnil slzy zoufalství v slzy pokojného dojetí. A ačkoliv stále při cestách na hřbitov říkáme, že "jedeme za Alžbětkou", hluboko v srdci vím, že tam není, že je to jen místo, kde se mi na ni jaksi lehčeji vzpomíná. 

* Strach ze smrti zřejmě nelze léčit jinak než tím, že budeme smrti přítomní. Proto vnímám jako dost zlé, že umírání našich blízkých odsouváme mimo naše domovy, do nemocnic, domovů důchodců a jiných ústavů, že poslední službu našim zemřelým svěřujeme anonymním zřízencům. A nakonec tu rakev ani před pohřbem neotevřeme k osobnímu rozloučení... Tušíme vlastně, jak mrtvý člověk vypadá...?

* Smrt doma v kruhu příbuzných je nejenže dobrá pro umírajícího, ale především pro pozůstalé. Přestože může být mnohdy těžká, je velmi uzdravující. Moje zkušenost je taková, že obzvlášť těžké je udělat první krok, vše ostatní včetně následné péče již navazuje velmi přirozeně. Přála bych lidem okolo sebe více odvahy k tomuto rozhodnutí.

Zobrazeno 1856×

Komentáře

deFlegmatique

se vám to vtípkuje, když máte v rodině světici

LidiLidi

@deF Přesně tak. Ale i přesto to málokdo chápe ;-).

kacarovi3

Ano, využíváme lidská těla k naší hmotné existenci a když jsou oporřebované nebo nefunkční, snadno je opouštíme vstříc novému životu v duchovnu.

Ferenc

Sdileno na FB :-)

LidiLidi

Jako zarytý odpůrce FB přemýšlím, zda jsem to potřebovala vědět :-D

An09

díky za Tvoje slova

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio