Moje letošní skautská sezóna se blíží ke konci. Byla letos poněkud jiná než předchozí roky, a to zejména tím, že jsem ji absolvovala s přibližně ročním synkem. Slibovala jsem o našem táboření článek už na konci prázdnin, což jsem trochu zazdila, a protože jsem o podzimních prázdninách absolvovala ještě jeden delší skautský kurz, tak své dojmy rozepíšu najednou, ale kvůli přehlednosti a délce to nejspíš rozdělím na víc článků.
Letní tábor
Letní tábory, to je moje stáletrvající skautská láska. Nepřestali jsme jezdit ani po svatbě s manželem, a když jsme přestali být aktivní v domovském oddíle, nechali jsme se tak trochu adoptovat svitavskými skauty. Minulé dvě těhotná léta jsem zvládla bez problémů v táborové kuchyni, a tak byl i letošní tábor s Toníkem jasná volba. Abychom byli co platní, jako již předchozí roky jsme si s manželem vzali nastarost táborovou kuchyň. Ještě i s kamarádem Filipem už jsme sehraná trojka, takže jsem doufala, že to nějak s naším malým raubířem zvládneme. Toník měl v té době 10 měsíců, uměl lozit po čtyřech a nesměle obcházet nábytek. Někteří nás od toho sice zrazovali, ale my jsme do toho stejně šli a nelituju ani vteřiny tam strávené.
Musím říct, že ačkoliv doma vařím přibližně 2,5 porce a na táboře porcí 40, tak se mi tam nakonec vařilo líp než doma. Toníček byl totiž venku ve svém živlu. Narozdíl od našeho městského bytu totiž vůbec nepotřeboval hračky ani moji pozornost. Spokojeně si celé dny lozil po zemi a nadšeně si hrál s klacky, kameny, hlínou a dalšími věcmi, které našel, a mě potřeboval až když měl hlad či jinou akutní potřebu. Zpočátku jsem si musela trochu zvyknout na to, že je neustále špinavý jak loupežník (v tomhle věku mu prostě nevysvětlíš, že věci se do pusy nestrkají), a tak šlo jen o to hlídat aby si neublížil a zbytek jsme prohlásili za "čistou špínu" a řešili jsme to, až když to bylo opravdu nevyhnutelné.
Brzy objevil, že kočárek má kola a jezdí, takže zbytek tábora strávil trénováním chůze tak, že tlačil kočárek z jedné strany stanového náměstíčka na druhou, tam řval dokud se nenašel někdo, kdo mu kočár otočil (což nikdy netrvalo dlouho) a zase si to spokojeně štrádoval na druhou stranu a tak pořád dokola, do zblbnutí. Nahrubo odhaduji, že byl takto schopný nachodit i víc než kilometr denně.
Další věcí s velkým zábavním potenciálem pro malé děti se ukázaly být velké táborové hrnce. Dají se různě kutálet, táhnout či tlačit, můžete kolem nich obcházet, honit se, vylézt na ně či vlézt dovnitř, hodně se toho do nich vejde a hlavně se na ně skvěle bubnuje.
Tondův režim byl takový, že večer usínal v 19 a budil se ráno v 6, přes den pak spával přibližně 2x po dvou hodinách. Naprosto perfektně to korespondovalo s režimem táborové kuchyně. Takže jsme jedli společně s táborníky, v době příprav jídla si buď spokojeně hrál nebo spal, a když mě potřeboval, tak jsem zas měla volno já, případně bylo kolem dost lidí, kteří mě byli schopní zastoupit. Odpoledne a večer jsem vždy měla dost času pro sebe - dát si kafe, zajít si do lesa na ostružiny, zdřímnout si, zahrát si s někým Cink! nebo nějakou jinou praštěnou hru, a nebo si číst. Stihla jsem za tábor přečíst celou tlustší knihu, což se mi nikdy na táboře nestalo. A co mi teď s Tondou na táboře vyhovovalo fakt hodně? Že jsem narozdíl od minulých let nemusela obstarávat nákupy a mohla si tak nerušeně od civilizace vegetit 14 dní uprostřed lesů v údolí Tiché Orlice.
Jediným úskalím byly deštivé dny, kterých nebylo úplně málo. Ale když je kolem tolik skvělých lidí a zajímavých neznámých věcí k prozkoumávání, tak se i tato překážka dá dobře zvládnout. Bylo jen potřeba dávat větší pozor na vyprané prádlo - počítat s tím, že bude schnout výrazně déle a zavčas ho suché posbírat, než zase zmokne. Pro Toníkovo zabavení nám dost pomohla cestovní postýlka, houpačka v jídelně a hromady nachystaného dříví v kuchyni, se kterým se královsky zabavil.
Na závěr pár praktických vychytávek, co se mi osvědčilo:
Takhle nějak jsem si tábory také představovala. Bohužel, jakmile K. byla na svém prvním táboře (naštěstí ještě nechodila), tak jsem ztratila to překrásné kouzlo tábora s dětmi. Jezdíme, ale spíš proto, že je to potřeba... Po letošním roce uvažuju, že příští rok už nepojedu.....:-(.
Jinak doporučujeme. Děti snáší naprosto v pohodě i nepohodlí......
Děti potřebují pocit bezpečí, nikoli pohodlí.
Ja chci taky... :)
U nás jezdí i rodina s pěti dětmi (8-0 let) a ještě se velmi výrazně podílejí na programu....
.... téma tábora bývá tradičně "10 malých černoušků"
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.