Když se až do morku kostí zařeže pocit jistoty, pak nejlépe je - tančit.

V opilém městě

se místo ledových vloček

slzy deště

vpíjí do šlépějí černých koček,

které se nevrátily ke svým pánům,

by v tichosti

unikly chřtánům

vlastní nekonečné bezradnosti.

Přetichounké písničky

zpívá drobný ptáček,

a namyšlené nóbl paničky

unikají očím vlastní tváře,

protože se pravdu bojí viděti.

A ptáčka přeruší jen umíráček,

jenž hlásí zprávu o smrti.

Smrt,

ta přelaskavá dáma, co navštěvuje moudré stařešiny,

však odporná a slizká baba, když pyšný nevidí své viny.

Na hraně života a smrti,

když vědomí balancuje

mezi světem tu i tamtím,

pak nejlépe je – tančit.

Že není s kým a není pro koho?

A právě do toho,

se až do morku kostí zařeže pocit jistoty:

Duše pokorná,

do těla slabounkého

právě vložená,

jaké je do žaláře nevědomí pozemského

být vlastním tělem vsazená?