Je dnes svatba vůbec ještě k něčemu?

Tento týden při učení trvalek na poznávačku jsme narazily se spolužačkami na téma svatba. Většina mých spolužaček není věřící a jejich názory korespondují s názory běžné většinové dnešní společnosti. Ve víru rozhovoru o tom, kdo s kým jak dlouho, jsem se opatrně jedné z dívek zeptala, zda se plánuje vbrzku vdávat (rozhovor se kolem toho trochu točil a nabyla jsem takového dojmu). Skoro zděšeně se na mě podívala a suverénně prohlásila, že vůbec. Že to zatím neplánuje, a že vlastně ani neví, zda vůbec se chce vdávat – dnes to přece není potřeba. Na otázku, proč si to myslí, odpověděla klasicky: „Můžu přece s mužem žít v dobrém vztahu i bez svatby.“ (neprůstřelná odpověď - ano „může“) Řekla jsem jí na to, že já na to mám jiný názor a myslím si, že svatba má něco do sebe a je důležitá. Ale to ji nijak nezaujalo a rozhovor se dál odvíjel jiným směrem.

Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jak dlouho je se svým „přítelem“. Prohlásila, že necelé dva roky, a že to je její zatím nejdelší vztah. Když byla mladší, přistupovala k tomu dost benevolentně, ale prý toho nelituje. Naopak však celkem obdivuje lidi, co spolu jsou 5,6 let. Trochu jsem se na tu odpověď pousmála a druhá spolužečka, která si toho všimla, vypálila otázku: „Lído, a ty někoho máš? Jak dlouho jste spolu?“ Nešlo neodpovědět. Následoval udivený pohled obou a zdánlivě logická otázka „A dobrý?“ „Jo, proč by ne, stále lepší ;-).“

Rozhovor dál pokračoval o tom, čím to je, a že mám štěstí a tak. S mým názorem, že takovýto vztah není jen o slepé zamilovanosti, ale o dřině a oboustranné ochotě makat na sobě, abych udělala šťastným druhého, naprosto souhlasily, ale zároveň prohlásily, že tak to berou jen ženy. Řekla jsem, že nemají pravdu a že znám spoustu takových mužů, co do vztahu dokáží dát maximum. Tak zase hleděly, ale řekly, že žádného takového nepotkaly... (proč mě to nepřekvapilo?).

Včera večer mě to přivedlo k přemýšlení nad tím, v čem může být pro dnešního člověka svatba a manželství aktuální a přínosné. Co to vztahu přinese, když ti dva už spolu dávno sdílí jednu domácnost i postel? Možná se zdá, že nic. A já si přesto myslím, že něco ano. Ale člověk by zřejmě musel přijmout některá fakta. (Vidím to asi ze svého zaujatého katolického pohledu a neumím se plně vžít do jejich hodnotového a názorového prostředí.)

Jestliže s někým společně žiju, není to jen věc nás dvou, ale podílím se tak na nějakém společenském životě a tím pádem do toho má co mluvit i společnost (obzvlášť pokud k tomu chci i děti). Proto byla svatba ve všech kulturách i časech tak důležitá (bez ohledu na to, kolik měl kdo manželek) a proto je důležitá i v dnešní společnosti. Svatba je veřejné vyjádření toho, že jsem se rozhodl s druhým žít a mít s ním rodinu.

Jestliže s někým společně žiju jen tak „na hromádce“ či „na psí knížku“, kde mám záruku, že ten druhý to se mnou myslí vážně, že zítra nesbalí kufry a nepřestěhuje se k sousedce? Nikde. Nabízí se pravdivá námitka, že svatba zárukou není. Není, ale když už někomu něco veřejně slíbím, není tak jednoduché jen tak odejít a slib zrušit. Svatba je tedy krokem přijetí zodpovědnosti za druhého, případně za děti, které přijdou.

Tady se dostávám ke dvěma důležitým aspektům dnešních vztahů. Prvním je sobectví a s tím spojená neochota přijmout zodpovědnost sám za sebe, natož za druhého člověka, neochota se uskromnit, dělit a dělat kompromisy. Druhým je lenost a pohodlnost vůči jakýmkoliv těžkostem - konzum nás neustále přesvědčuje o tom, že všechno můžu mít: zadarmo, bez práce, kdykoliv a kdekoliv bez jakékoliv oběti – a my všichni tomu ochotně věříme.

Jestliže do vztahu jdu od začátku s těmito dvěma předpoklady - na prvním místě jsem já a nehodlám se omezovat - nebude to fungovat. Pokud člověk počítá s tím, že se s druhým může kdykoliv rozejít, je to dost na pováženou. Jak hodlám překonávat překážky, když si už dopředu připustím (či dokonce nachystám) útěk od takové překážky? Samozřejmě je to něco jiného při hledání partnera, v době chození. Ale spousta lidí s tím vstupuje i do manželství. A to je něco, čemu absolutně nerozumím. Vztah, do kterého jdu s tím, že při těžké situaci může skončit, přece nikdy nemůže vydržet!!!!.

Svatba, jak ji vnímám já, je krok, kdy zruším všechna zadní vrátka.

V tom je jedinečná a krásná svátost manželství v katolické církvi. Muž a žena se při ní odevzdávají jeden druhému. Při civilním sňatku si muž a žena jeden druhého berou. Cítíte ten rozdíl? Když někomu něco vezmu, měl bych mu to vrátit. Kdežto když někomu něco daruji, nelze to od něj žádat zpět. Stejně jako dárky k Vánocům přijímáme od druhých bez nějakých podmínek, je i svatba krokem bezpodmínečného přijetí druhého člověka.

Jedině když vím, že je tu někdo, kdo mě bezpodmínečně miluje (Bůh), mohu začít bezpodmínečně milovat já. Jedině když vím, že Bůh mi může odpustit všechno, mohu dokázat odpustit cokoliv taky já.