Než začnu, položím vám otázku - Kdo věří víc? "Věřící" dospělý nebo "nevěřící" dítě? - Nad odpovědí ve všech možných významech se zamyslete prosím sami.
A teď bych se s vámi ráda podělila o jeden nevšední zážitek z nedělního odpoledne.
Ve farnosti u mého milého jsme pomáhali chystat Charitní den. Program měl začít v kostele adorací pak pokračovat v charitním domě a jeho okolí různými soutěžemi pro děti a taky nějakým programem pro dospělé. Už při chystání se kolem začaly ochomejtat tři místní děti. Bráška se sestřičkou a jejich vietnamská kamarádka. Jak je v krátkosti vystihnout? Asi jako trochu zanedbané a bezprizorní děti ulice, co to nejspíš nemají doma úplně jednoduché, ale jinak zdravé, trochu živé a hlavně veselé a plné radosti z každého okamžiku.
Neboť jsem je neznala, ale připadaly mi fajn, dala jsem se s nimi do řeči - nejdřív jak se jmenují, jestli chodí do školy atd. A najednou se spustila lavina nadšeného vykládání jeden přes druhého. Jejich touha po tom, aby je někdo "velký" poslouchal a věnoval jim chvíli svého času, byla téměř hmatatelná. Leč, byl čas odejít do kostela na adoraci. A tak jsme s mým milovaným šli. Dětem to ale nedalo a začali se zvědavě vyptávat kam že to jdeme, co tam budeme dělat a tak. Nenapadla mě v tu chvíli jiná odpověď než: "Tak pojďte s náma a uvidíte." Naivně jsem předpokládala, že to děti odradí a dají chvíli pokoj, ale opak byl pravdou. Do dětí jak když střelí a všechny už se opřekot s nadšeným hulákáním hrnuly směrem ke vchodu do kostela. Takže když jsem si uvědomila, co se vlastně právě stalo a viděla navíc Radeczkův výraz, tak mi solidně zatrnulo: v cizí farnosti s cizíma dětma, kterým je prostředí kostela a možná i slušné vychování celkem cizí. Ono totiž už jenom svou pozicí slečny místního ministranta vzbuzuji vždy dost pozornosti, natož ještě když si na krk uvážu tři nevychované děti, které nejspíš v kostele nemají co pohledávat. Challenge accepted!!
Co následovalo? Asi to není těžké uhodnout. Nejdřív krátké, stručné a výstižné vysvětlení, jak se v kostele slušní lidi chovají a pak vzájemná dohoda na nějakých pravidlech. Fajn, první krok v kapse, mám na ně metr :-D. V kostele pak následovala série jedné nepředvídatelné situace za druhou a adoraci jsme místním lidem asi trochu narušili, ale i to někdy není na škodu. Pro mě to byla lekce. Aneb, jaká je úloha maminek v prvních 7-10 letech dítěte ;-).
Dostala jsem za tu půlhodinku od dětí tolik dotazů na ty nejpodivnější podivnosti, které v našich kostelích máme, a které nám přijdou tak samozřejmé, že vlastně ani neuvažujeme nad jejich významem, že jsem se nestačila divit. Mnohé z toho mě pak vedlo k zamyšlení, protože v těch našich zajetých kolejích dlouholetých tradic už ani navidíme absurdnost některých situací, chování a zvyků. A tak bych se ráda o pár z nich podělila, protože to fakt stojí za to.
1.) "Týjo, kdo to je?" dívenka ukazuje na obrovský kříž s tělem Krista v životní velikosti. - "To je pán Ježíš." - "A proč je takhle přiťuklej na tom dřevě?" - "Tomu se neříká přiťuklej, ale přibitý. Takhle umřel, víš." - "A proč?" - "No, protože ho někteří lidi neměli moc rádi, a tak ho zabili." - "Chudáček, to je škoda." - s myšlenkou, že Kristus zemřel za naše hříchy, aby nás spasil, mi neprozřetelně ujelo něco ve smyslu "vlastně to ani škoda nebyla, že ho zabili" načež jsem tu cynicky znějící poznámku rychle zamlouvala a odváděla pozornost, abych to nemusela vysvětlovat a zavrtat se do hlubokých věroučných keců. To bych asi dvěma větami vysvětlit neuměla :D.
2.) "Hele, támhle jde ten chlápek v bílém." - "Jojo, to je pan farář." - "aha, farář." (mezitím kněz přinesl monstranci, začal modlitbou adoraci, pak se zvedl a odcházel do zpovědnice) "Dívej, dívej, ten farář jde pryč. Kam jde?" "Jde do zpovědnice, to je tam ta dřevěná bouda" - "aha, a co tam dělá? on se tam šel schovat? tam je záchod?" - "ne, záchod tam není, v kostele většinou nebývá záchod, ten je na faře. pan farář tam v té boudičce sedí a čeká, jestli za ním někdo nepřijde." - "a kdo, a proč?" - "no, když někdo zlobí, tak pak jde, povykládá to panu faráři a ten mu odpustí a jemu se uleví." - "aha, a můžu tam za ním jít?" - "ne, teď ne" - "a tom tam můžou jít jenom lidi, kteří zlobili?" - "ne, můžou tam jít i lidi, kteří třeba s něčím potřebujou poradit, nebo si potřebují o něčem promluvit, nebo je něco trápí a tak." - "a proč za ním nikdo nejde?"
3.) Při závěrečném požehnání si pan farář nasazuje s pomocí ministranta velum. "on na to nemůže šahat?" - "jojo, nemůže." - "a proč?" - "protože k tomu má úctu" (v skrytu duše doufám, že se nezeptá proč, nebo co to vůbec farář drží v rukách) - "jé, divej, a teď už to drží v rukách." - na to už opravdu nemám co říct, leda tak protože teď už úctu nemá. Nikdy mě nenapadlo, jak je nesmyslné a nelogické, že při některém nošení monstrance kněz velum používá a o chvilku později zase ne. Vysvětlení je jednoduché, z těchto "běžných" úkonů se prostě vytrácí úcta a zůstávají jakési paskvily pseudouctivého zacházení, které postrádá smysl. Každé malé dítě tohle vidí a nechápe a dospělák zarytě a slepě jede v kolejích kolikrát nesmyslných tradic. :-D
4.) Na zdi visí realistický obraz sv. Františka přijímajícího stigmata. Výjev je symbolicky znázorněn tak, že na nebi se vznáší kříž s přibitým Kristem (zobrazeno mírně z profilu a ještě zešikma) a z jeho ran jdou paprsky k tělu sv. Františka. "tyjo, takový velký obraz!divej, co to tam je?" a holčička ukazuje prstem na kříž na obraze - "to je kříž a na něm přibitý ježíš." - "a kam letí?" - "nikam neletí. ten malíř se snažil nakreslit, že je jako v nebi" - "jako aj s tím křížem? furt takhle přibitý? to se mu teda moc nepovedlo, je to spíš jak nějaká raketa." Nezbývá než souhlasit s tvrzením. Opravdu se to podobá spíš raketě. Stejně jako holčička mám dojem, že malíři a sochaři dělají v těch věcech pěkný hokej :-D. Například kde kdo kdy slyšel, že anděl má křídla. :-D
Jestli jste dočetli až sem, a ještě k tomu jste se třeba trochu pobavili, jako já s těma děckama, tak gratuluju a děkuju. Hlavně děkuju mému milému za trpělivost a poctivost, s jakou se vedle nás snažil modlit, protože to asi dost dobře nemohlo jít. Popravdě řečeno, já nenamodlila nic, zato jsem dostala pořádnou lekci z náboženství.
A nějaké ponaučení na závěr - zkusme se na svět kolem sebe občas dívat očima dítěte a nezapomínejme si klást tu protivnou otázku "A PROČ?"
Pěkný článek, Liduško.
Musím říct, že jsem si té podobnosti mezi zpovědnicí a záchodem taky všimla a nemyslím si, že by byla čistě náhodná. Na obě místa člověk chodí, když potřebuje tak nějak odpustit, ulevit si. Může nám to taky ukázat pravý význam těch slov. Co to znamená odpustit? Jak říká Dušek - odpustit člověk potřebuje tam, kde je nějaký přetlak. Je jedno, jestli je to měchýř močový nebo jiný.;)
Máš úplnou pravdu, Pavli.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.